Připoutejte k sobě svého psa!

Když jsem přečetla knihu americké etoložky „Lidé a psi: střet kultur“,  stala se tato kniha rázem mojí biblí a věděla jsem, že se k ní budu ještě mnohokrát vracet. Když jsem tedy narazila na další knížku této autorky „Bonding with your dog“ (česky Jak mít dobrý vztah se psem), neváhala jsem si ji pořídit. hned první kapitola mě ujistila, že to byla opět dobrá volba. Jean zde popisuje situaci ze cvičáku, která ji přiměla přemýšlet nad tím, jaký si lidé dělají vztah ke svému psu a proč často jeden z nich „miluje“ víc. Přesně takovéhle situace zažívám u svých svěřenců také a jsem si jista, že nejsem zdaleka jediná. Dovolte, abych se s vámi podělila o svůj překlad:

Beth rozhodila ruce a namíchnula se: „Ten pes mě nenávidí.“

Nenávist? To ne.  Daisy, Betin pes, se nechoval ani trochu nenávistně vůči své majitelce.   Ve skutečnosti seděl vzorně u mé nohy, usmíval se a užíval si procvičování sedni-lehni. Neviděla jsem v tom středním pudlíkovi ani kapku nenávisti. Byla to moc milá fenka.

Ale Beth měla trochu pravdu. Něco bylo špatně mezi psem a jeho majitelem a viselo to ve vzduchu jako vzpomínka na minulý večírek. Stačilo to k tomu, aby se Beth cítila naštvaně a já trochu zahanbeně. Zkoušela jsem Daisyno podivné chování odlehčit, ale Beth si stále vedla svou: „Krmím ji, venčím ji, starám se o ni – ale ona mě ignoruje! Proč má tebe raději?!“

Ups.

Beth mě vyhledala, protože Daisy ji neustále „ignorovala“ a neposlouchala. Právě jsme byly v půlce naší druhé lekce, když jsem musela uznat, že má Beth pravdu. Daisy výborně vykonávala sedni-lehni, vždycky hned přiběhla na přivolání – ovšem pro mě. A to by ten problém. Daisy se chovala, jako kdyby Beth s námi vůbec nebyla.

Beth zamávala svému psovi před nosem párkem: „Vidíš? Já je mám taky!“ a řekla mu,ať si sedne. Výsledkem bylo, že se Daisy otočila a nakráčela ke mně. Nemohla jsem si pomoci, ale bylo mi Daisy líto. Její pohled říkal: „Ty mi rozumíš. Tvé chování mi dává smysl. Děkuji.“

Když jsme trénovaly chůzi na vodítku, trvalo dlouho, než jsem Beth přesvědčila, aby Daisy sundala stahovací obojek. Předvedla jsem svou chůzi s Daisy bez této zastaralé pomůcky a výsledek byl více než dobrý.  Daisy srovnala svůj krok s mým a hleděla na mě, jako by se ptala:“ Dělám to tak dobře?“  Když jsem se přesvědčila, že Daisy chápe princip ukázněné chůze na vodítku, předala jsem ji Beth. „Můj trenér říkal, že mám vodítko držet napjaté, aby Daisy chodila minimálně dva kroky za mnou. Proč to tak neděláš?“ „Chůze na vodítku může být zábava pro vás obě,“ řekla jsem.  „Chůze na volném vodítku umožní Daisy očuchávat rohy a číst zprávy ze sousedství, což je vše, o co stojí.“ „Ale můj trenér říká…“ Beth si dál vedla svou, zatímco Daisy poskakovala, táhla a ignorovala Beth. Opět jsem si vyžádala vodítko a  a z Daisy se rázem stal ukázněný pejsek. „Proč takhle necvičí pro mě?“

Jelikož dělám soukromé hodiny u klientů doma, udělám si celkem jasnou představu o  vztahu psa a jeho člověka. Problém Daisy a Beth spočíval v tom, že Beth se chovala jako zhrzená milenka, kdykoli se Daisy rozhodla je neposlechnout. Její žárlivost, vztekání  a nadávání jenom ještě více odrazovalo Daisy, která se utíkala schovat k nejbližší klidné a pro ni čitelné osobě. Musela jsem se držet, abych v takových situacích nesklouzla do role psychiatra amatéra. Beth ukončila tréninky se mnou po třetí lekci. Ačkoli se mi ulevilo, měla jsem příšerný pocit viny kvůli Daisy, tomu chytrému a milému psovi, který očividně potřeboval spojence.  Ten pes měl problém a já neudělala nic pro to, abych ho vyřešila. Myšlenka   na pouto, které vzniká mezi psem a člověkem, se mi pomalu usazovala v mozku. Beth s Daisy nebyly jediný pár, který měl problém s tímto „poutem“. Dříve jsem měla za to, že nepozornost, utíkání a tahání na vodítku  jsou záležitosti poslušnosti. U takových klientů jsem měla pocit, že v jejich chování ke psu chybí jiskra. Jenže jak mluvit s frustrovaným majitelem o nedostatku jiskry a nevypadat jako cvok? Naprostá většina majitelů si ani neuvědomuje, že by měli „nějaký problém ve vztahu ke psu“. Majitelé jsou prostě přesvědčeni, že mají  špatné a neposlušné psy a nepřemýšlí nad tím, že i pes si na základě chování lidí vytváří svůj vztah k nim. Začala jsem tedy bádat, jak a kdy se tenhle vztah může pokazit…

Našla jsem tuto knihu v pravý čas, protože jsem se zrovna nacházela v období, kdy lidi ze cvičáku děsně „odpadali“.  Nevím, co je to za instatní dobu, že lidé chtějí mít  všechno hned. Za dva měsíce  ZZO,  na prvním tréninku vyzkoušet všechny překážky agility, za měsíc na neoficiálky. Výsledky takových tréninků jsou zřejmé – už navždy zůstat v ZZO a dalších 5 let běhat v A1 s jednou dokončenou zkouškou.  Já vždycky hlavně řeším to „pouto“, protože jsem přesvědčena, že s dobrým základem se dá natrénovat všechno a hlavně postupovat dál a dál. Aby se mi kroužek nerozpadl, přešla jsem jeden rok na systém klasických cvičáků – týmy, které na to absolutně neměly, trénovaly na ZZO a ZOP a měla jsem plno. Opojena hojnou účastí jsem jednu lekci  vytáhla hry se psy – na kontrolu, drive nebo jen tak pro zábavu. Na další lekci přišla ani ne polovina lidí. Tihle lidé mají jedno společné. Kdykoli se s nimi potkám, ať už na cvičáku nebo venku, slyším jen, jaký je jejich pes magor, jak je úplně blbej a jak je to s nim děsný. Obyčejná procházka se zvrtne v ořvávání, nadávání a nekonečné monology typu „vždyť přece víš, že tam nemáš chodit, nech toho, proč tam zase jdeš, kolikrát ti to mám říkat, já už tě ale vážně přivážu, ty seš fakt hroznej pes…“ V pohledu takového psa pak vidím pudličku Daisy, má duše úpí a protože už jsem se dávno vyléčila z mentorování, skousnu zuby a myslím na to, jak mezi lidi dostat příběh její a dalších nepochopených zoufalých psů. Díky, Jean!