Nevědomé tresty

Návštěvníci mých stránek  vědí, že vůbec nejsem příznivcem fyzických trestů a korekcí ve výcviku a výchově zvířat (ani lidí  - a to jsem učitelka a držím se tohoto názoru i přesto, že  pocity z mého povolání jsou občas všelijaké ☻ ). O tomto  už zde bylo napsáno několik článků a z reakcí čtenářů mě těší, že tento přístup se šíří světem a že čím dál více lidí se při výchově svých chlupatců řídí mottem Karen Pryor: “Když jedinou odpovědí na zvířecí chování je korekce nebo trest, hledej jiný způsob.“

Dnes bych se chtěla věnovat  trestům, které svým psům provádíme nevědomky a i přesto, že se vědomě snažíme ze všech sil být ke svým psům spravedliví a ohleduplní. Skryté tresty jsou právě proto nejzákeřnější,  že si je uvědomíme až poté, co nás na ně něco upozorní. V lepším případě nějaký vnímavý člověk, v tom horším samotný zklamaný pes.

Pokusila jsem se sestavit seznam skrytých trestů, kterých si všímám ve svém okolí:

1) Hodné holky se dostanou do nebe a ty zlobivé se dostanou všude, kam chtějí

Tenhle nápis jsem viděla v nějakém obchodě s cajky pro teenagery, ale těžko bych hledala lepší název pro nešvar č.1.  Moji žáci ode mě často slyší: “ Vy si toho psa všímáte, až když vás začne zlobit.“  Spousta lidí totiž vůbec neocení, že jejich pes vydržel v klidu sedět u nohy, zatímco já už několik minut vedu monolog (mám stále nutkání podrobně vysvětlovat, co a proč jsme právě cvičili, nebo teprve cvičit budeme). Ve chvíli, kdy se hafan začne nudit a začne štěkat, odcházet, skákat na páníčka a cokoli, co způsobí, že páníček buď vytáhne pamlsky, aby psa udržel na místě, nebo mu začne nadávat, popřípadě se s ním na vodítku přetahovat. Páníček si se mnou přestane povídat a věnuje se hafanovi, nastává nějaká akce a tím i konec nudy. Právě se zlobivý pes dostal tam, kam chtěl ☺

A co ten hodný, co poslušně čekal u nohy? Ten se možná někdy dostane do nebe. A takových situací v životě je spousta. Jsou psi, kteří přirozeně chodí hezky na vodítku a netáhnou. Kolik majitelů toto dokáže ocenit a psa za tento dobrý skutek dostatečně chválit a odměňovat? Řeknu vám, že moc jich není. Ale za to je spousta majitelů, kteří si neváhají narvat kapsy pamlsky, jakmile jejich nový pes táhne, honí kočky a štěká na ostatní psy.

Lidé, co ke mně chodí cvičit, také znají situaci, kdy vyskočím jak čertík z krabičky a křičím: “Teď, rychle teď, odměň ho! Dělééééj! Pamlsky! Kde máš hračku?!“ Často to ovšem platí páníčkům, jejichž psi ani nejsou na place a jen čekají, až na ně přijde řada. Jedná se například o psí rváče, ke kterým se náhodou přichomýtl  zvědavý kolega  a pes, který  normálně vyskakuje z kůže, si jen čuchl a dál se věnoval svým věcem. Jedná se také o nepřekonatelného svůdníka, který stále zůstává u páníčka,  i když kousek od něj se promenáduje krásná fenka. To jsou přece výkony, které si zaslouží obrovský párek! Jenže většina majitelů věnuje psovi  pozornost, až ve chvíli, kdy „se začne ZASE prát“ nebo „ZASE uteče“. Ano, ta nepříjemnost spočívá v tom, že pes, který je většinu dne hodný, z toho obvykle nemívá nic.

2) Mami? Tati? Kde jste?

Tenhle bod tak trochu souvisí s tím předchozím a spočívá v tom, že psi obecně těžce nesou, když jim nevěnujeme pozornost. Sociální kontakt je totiž jedna z jejich základních potřeb a ve výcviku se dá použít jako odměna. Odejmutí sociálního kontaktu se naopak řadí mezi tzv. negativní tresty a je to ve výcviku běžně využívaná věc.  Bohužel, často takto trestáme, aniž bychom chtěli. Případ, se kterým se nejčastěji setkávám, se odehrává na cvičáku – pes právě doběhl agility parkur, nebo provedl několik cviků z poslušnosti a my z něj máme obrovskou radost. Jenže místo odměny v podobě hry, proběhnutí  nebo mazlení, psa začneme ignorovat a jdeme řešit detaily s trenérem. Dokážete si asi představit, že ignorace představuje pro smečkové zvíře takové zklamání, které nepřehluší ani hrstička pamlsků hned po výkonu.

V běžném životě se s takovou formou trest setkáváme velmi často u přivolání. Z pohodlnosti přivláváme psa jen, když musíme. Blíží se silnice, protichodci nebo jiný pes, tak psa přivoláme, dáme na vodítko a jde se dál. Přivolání je nejdůležitější  a nejtěžší cvik a pokud po něm bude následovat stále jen trest v podobě odnětí svobody a ještě ignorace od páníčka, je jen otázkou času, kdy se něco pokazí.

Určitě vás napadne spousta situací, kdy se psem komunikujete, nebo po něm něco chcete a pak se beze slova zvednete a odejdete.  Pro vás to znamená, že zazvonil telefon a jdete ho zvednout. Pro psa to znamená „Proč? Nechce se mnou být, protože jsem si hrál? Něco jsem provedl?“ Pro předcházení takových situací slouží nějaký povel, kterým dáte psovi najevo „Už po tobě nic nechci, skončili jsme, já teď odejdu a ty můžeš taky.“ Hodně lidí říká třeba „Volno“, já říkám „Konec“.

3) Pes, který štěká , nekouše

Mezi lidmi panuje názor, že by pes neměl na svého pána vrčet a toto trestají velmi vědomě. Já přesto řadím některé tyto situace mezi nevědomé tresty, protože si myslím, že to, co vede lidem k trestání, je právě nevědomost.

Určitě plně souhlasím s tím, že pes by neměl napadat žádného člověka, ani svého ani cizího. Lidé trestají, když na ně pes vrčí nebo štěká, protože si myslí, že je chce kousnout. Jenže pes obvykle vrčí proto, že své lidi pokousat nechce. Zkuste si představit, jaké možnosti komunikace s námi má pes. Má samozřejmě celou škálu gest, pohybů a zvuků, ovšem člověk je schopný akceptovat  a interpretovat jen zlomek z nich – vrtění ocasem  =  má radost a má mě rád, poklona = chce si hrát, vyje = je mu smutno, vrčí = chce nás sežrat, štěká =  taky nás chce sežrat. Jsem si vědoma toho, že ten výčet je špatně. Vím, že pes je schopný zakousnout se mi do nohy a vrtět u toho ocasem;  vím, že poklona může značit podřízenost nebo lokální epileptický záchvat atd. atd. Kopíruji jenom obecné mínění veřejnosti.

Nejvíce špatně interpretované je právě to psí vrčení. Napadá mě hned několik situací, kdy pes vrčí – když se nad ním skláním a chci mu dávat pusy na čumák, když mu chci ostříhat drápky, když mu omylem šlápnu na nohu, když za ním malé děti naší návštěvy lezou do pelechu a nenechají ho spát. Vrčící pes? Proboha, musíme ho dát převychovat nebo uspat! Jenže ve skutečnosti je pes velice slušný, protože nám svým vrčením říká: “Tohle se mi nelíbí, nech toho.“ A někteří  jsou vychovaní převelice, protože nám vydrží opakovat stále dokola, že s tím máme přestat a vrčí dlouhé minuty, zatímco jiný pes už po několikátém pokusu zjistí, že varování na nás neplatí a tak udělají to, co platí určitě – pokoušou nás. Už vidíte, kam tohle povede? Pokud neuposlechnete žádost psa, nebo ho dokonce za jeho prosbu potrestáte, zjistí pro příště, že slušné jednání je s vámi ztráta času a bude rovnou kousat.  A víte, co má společného většina případů pokousání člověka psem? Že pes útočil bez varování – a to je dílo člověka, ne přírody.

Ano, vím, co vás asi teď napadá – a to svému psovi nemám stříhat drápky nebo se ho už nemám nikdy dotýkat? Je zřejmé, že  pes, který při česání pokouše celou rodinu, nebo odmítá slézt z gauče a nikoho tam nepustí, má nějaký problém, který musíte řešit. Ovšem nevyřešíte ho tak, že budete psa trestat za vrčení, kořeny problému jsou někde hluboko schované. Vrčením s vámi pes pouze komunikuje a dává vám najevo, co se mu nelíbí. Na druhou stranu vrčení při hře a laškování s námi je skvělým důkazem, jak si to pes užívá. Pokud začnete psí „zvuky“  vnímat jako způsob komunikace, může to být velmi užitečné – například zjistíte, že vašeho pejska něco bolí, že mu děti nahánějí strach, a nebo, že mu není dobře v blízkosti jiných psů -  a díky těmto znalostem můžete život svého psa učinit ještě lepším.

Ani už se nemusím dlouze rozepisovat o tom, jak nebezpečné a zvrácené mi připadá pošťuchování psa proto, aby vrčel. Takový zvyk mívají majitelé, kteří vědí, že jejich pes by je kousl až za velmi dlouho a nebo také nikdy. A kromě toho, že je to vůči psovi nehezké, mohlo by se to jednou nevyplatit.

4) Kačenka na provázku

Tento zlozvyk působí oproti ostatním poněkud odlehčeně, ale já se na něj děsně nerada dívám. A stejně jako všechny zde zmiňované nešvary, pouze podkopává důvěru psa ve vás a zbytečně kazí váš vzájemný vztah. Tento trest je skrytý se vším všudy, protože pes nikdy dopředu neví , kdy přijde. A páníčci o něm obvykle neví vůbec. A nejvíce ohrožení jsou právě ti hafani z bodu číslo 1, kteří spořádaně chodí na vodítku. Jde o vláčení psa na vodítku beze slova a bez signálů, kdy pes má možnost poznat, že přijde zatáčka, zpomalení nebo naopak poklus přes silnici jen z toho, z jaké strany to s ním zrovna smýkne. Páníček jde, pohroužen do sebe, do mobilu nebo do rozhovoru s kolegou, že nemá čas na psa promluvit a nechat ho tak samostatně zpomalit nebo zatočit. A to je pak chůze na vodítku opravdu za trest!