Den č.2 v dočasné péči
Dnešní dopoledne jsem celé prolenošila. Hanka ťukala do klávesnice a já jí hřála nohy. Říkala, že mi hledá páníčka nebo paničku. Bylo to žůžo, doufám, že mě můj budoucí páníček taky nechá, abych mu hřála nohy. Teta říkala, že už pomalu začneme s výchovou. Nevím, co to je, ale hned potom mi nasadila něco, co když vzala do ruky, tak moji tři kamarádi začali skákat a a radovat se: „Jdeme veeen“. Byli to kšírky a pořád mi nějak neseděly, takže mi je musela různě utahovat a povolovat. Strejda mě chválil, že krásně stojím a nejančím a dal mi za to pamlsek. Nevím, proč bych měla jančit, kšírky přece nekoušou,ne? A navíc opravdu znamenají, že se jde ven.
Venku to bylo fajn, krásně jsme se proběhli. Teta Hanka asi pokračovala s tou výchovou, protože než mě pustila, tak po mně chtěla, abych si sedla. Koukala jsem, že každý pejsek musel před puštěním z vodítka něco předvést. Já umím zatím jenom sedět, a tak jsem zvědavá, jestli se ještě něco naučím. Od ostatních jsem taky okoukala, že když se budu motat kolem tety a neodbíhat moc daleko, že občas dostanu pamlsek. No jasně, že jsem k ní vždycky přiběhla jako tryskáč.
A to nejlepší bylo po procházce. Přišla k nám na návštěvu strejdovo maminka s Adélkou. Měla jsem obrovskou radost, ale nehodlala jsem šaškovat jako ti flekatí tajtrdlíci. Chvíli skákali, pak se zas váleli na zádech, pak se snažili návštěvu opusinkovat a u toho všeho děsně kňourali. Já jsem si v klidu počkala, až ke mně návštěva dojde a pořádně mě pomazlí. Když odešli, slyšela jsem tetu, jak říká, že má radost, že se snesu s dětmi. A co by ne? Děti jsou přece úžasně zábavné.
Zjistila jsem, že se dají vychovávat i lidé. Ebynka mi vyprávěla o jedné super výcvikové pomůcce na lidi. Prý, když se začne zlobit, když je panička unavená, tak dostanou KONG. Takže jsme před večeří dostali ten báječný KONG, ze kterého byli všichni tak nadšení. Voněl krásně, ale já moc nechápala, co s tím. Ostatní si tam něco hlodali a rochnili si blahem. Hanka mi musela hodně pomáhat, ale říkala, že to nevadí, že se to naučím.
A teď jsem si vzpomněla, že vlastně jeden povel už celkem chápu. Je to ČEKEJ. To nám říkají, když nechtějí, abychom za nima někam šli. Třeba do sklepa prý nemáme chodit. A když šli otevřít návštěvě a chtěli, abychom počkali v kuchyni. A taky tady mají zvláštní systém chození domů. Pokaždé nám utírají tlapky a Hanka mi vysvětlovala, že máme chodit po jednom, jinak bychom zmazali celou předsíň. Takže když jsem na řadě, tak mi řekne JETTA POJĎ a když řekne ČEKEJ, tak vím, že mám ještě stát za dveřma. A když se mi to povede, tak mi pak říká, jaká jsem úžasná holčička a drbe mě na zadku :-)
Zítra prý Hanka s Ondrou odejdou do práce, ale ostatní hafani říkali, ať jsem ráda, že si v pondělí vždycky po rušném víkendu hezky odpočinou.
Teta už zase ťuká do klávesnice, tak snad už se nějaký páníček pro mě objeví.
Vyprávění tety Hanky:
Dnešek prostě potvrdil včerejší zkušenost. Poslušná, klidná a vyrovnaná fenečka. A teď už víme, že se hodí i do rodiny s dětmi. Věřím, že by budoucímu pánečkovi dělala jen samou radost.
