Vítejte v pozitivním světě!

Pozitivní upevňování je tréninková metoda založená na moderních výzkumech o chování. Za posledních 40 let se výborným trenérům zvířat a expertům na chování (jakými jsou  Karen Pryor, Ian Dunbar, Patricia McConell) podařilo nasměrovat pozornost veřejnosti od tradičních „škubni s ním-plácni ho-podřiď si ho“ výcvikových metod směrem  k pozitivnímu upevňování. Stále více lidí se obrací k této metodě založené na vzájemném respektu a důvěře, protože chtějí, aby jejich pes CHTĚL plnit povely a nechtějí, aby jeho jedinou motivací k poslušnosti byl strach z toho, co se stane, pokud neuposlechne.

Takový pohled se může zdát samozřejmostí zvláště, pokud pohlédneme na to, jaký pokrok udělala naše společnost ve výchově dětí. Pochopitelně, psi nejsou děti, ale kupodivu obecná filozofie výchovy se shoduje – používání odměny pro upevnění žádaného chování a snaha o to,  poslušnost a disciplína vycházely z vnitřního rozhodnutí a ne ze strachu. Moderní věda ukazuje, že psi mají s námi lidmi společného mnohem více, než mohli trenéři před padesáti lety tušit. Psi cítí podobné emoce jako my – strach, zlost, radost, sociální nejistotu a dokonce lásku – a je proto důležité si uvědomit, že moderní techniky, které dnes uplatňujeme při výchově dětí, se dají velmi úspěšně využít i u psů.

Jakkoli se to zdá jednoduché, stále obrovský počet lidí využívá metody založené na dominanci člověka nad psem. Při této metodě se trenéři moc nezabývají pochopením , PROČ se nežádoucí chování objevuje, ale spíše se snaží o „rychlou nápravu“ a nežádoucí chování potlačují tresty. To je nebezpečné, protože jakékoli „rychlé přeučení“ se může vymknout kontrole. Pes přestane provádět nežádoucí chování, protože se obává nepříjemné reakce člověka, ale uvnitř stále cítí stejné pocity a potřeby, které mohou jednou nekontrolovaně vybuchnout ven a mnohdy ještě silněji, než kdy před tím. Podobně tito trenéři zahánějí „oheň ohněm“. To znamená, že chování, které je způsobeno strachem a nejistotou a obvykle ústí v agresivitu, se snaží vyřešit tresty, a tím opětovně ve psu vzbuzují pocity strachu.  Typickým případem je metoda, kdy se řeší agresivita vůči jiným psům. Pes, který má strach z ostatních psů, což se navenek projevuje útočnými  výbuchy (ohrožený pes má od přírody jen dvě možnosti řešení – zabij nebo uteč. Pokud vystrašeného psa přivážeme na vodítko, jaké řešení mu zbývá? ),  se vezme do skupiny psů a jeho vzteklé reakce jsou tak dlouho trestány (od škubnutí vodítkem až po elektrický šok, záleží na fantazii trenéra), až pes zdánlivě přijme fakt, že „nemůže dělat naprosto nic“ a „zklidní se.“  Díky rychlému výsledku je tato technika považována za velmi úspěšnou a v podstatě se dědí z generace na generaci, z cvičáku na cvičák. Představte si, že se jako člověk bojíte ostatních lidí, a tak kdykoli někoho potkáte, začnete kolem sebe mlátit, abyste ho zahnali. Co byste dělali, kdyby vás najednou přivedli do místnosti s třiceti lidmi? Začali byste kolem sebe mlátit? Pokud máte zdravý rozum a záleží vám na životě, zřejmě byste se snažili být co nejnápadnější, aby vás nikdo z těchto lidí neměl důvod napadnout a to až do té doby, než by vás vyvedli z místnosti pryč.  A co byste dělali příště, až byste potkali nějakého člověka? Trauma a stres z předchozíma zážitku se skupinou lidí by s největší pravděpodobností způsobily, že zareagujete mnohem prudčeji a irracionálněji než dříve. Víte, co mi to připomíná? Zprávy o agresivních psech, kteří prošli rukama mnoha psích psychologů a zaříkavačů. Obvykle mají tyto příběhy dva konce – pes buď napadne svého ošetřovatele a je utracen, nebo je pes označen nálepkou „nevychovatelný a problémový“ a je utracen.

 Kdyby tradiční trenéři a cvičiště nebyli tak podezřívaví a zaujati proti pozitivnímu upevňování, mohl by mít příběh ještě třetí scénář. Pes by byl postupně desenzibilizován (byla by mu snižována citlivost) vůči přítomnosti jiných psů ve vhodně upraveném prostředí  s neustálou pochvalou a odměnami, kdykoli by pes projevoval klid a uvolnění.  Postupně jsou přidáváni další psi a pes se učí krok za krokem  přeměňovat své pocity, které v něm způsobuje přítomnost toho, co dříve vzbuzovalo strach. Tato metoda trvá o něco déle, ale je bezpečná a s trvalými výsledky pro všechny živočišné druhy včetně člověka.

Myslím, že hlavním důvodem, proč trenéři využívají dominantních metod je to, že když už se rozhodnou zamýšlet se nad tím, proč nežádoucí chování vzniká, obvykle se netrefí do „diagnózy“.  Pokud je pes agresivní, většina lidí usuzuje, že se snaží stát alfa psem a ovládnout všechny ostatní psy.  Potom přistoupí k řešení, které má odkázat psa do jeho mezí, např. převalení na záda a držení v  této v pozici, dokud se pes nepodřídí.  Bohužel většina psů nemá za cíl usurpovat ostatní, ale jejich útočné chování je způsobeno nedostatkem sebevědomí a nejistotou. Psi, kteří se cítí nepříjemně se svými výbuchy snaží dostat  prostředí a nepříjemnou situaci pod kontrolu.  Vzpomeňte si na dětská hřiště. Ten, který šikanuje všechny okolo,  pod drsnou slupkou rozhodně není sebevědomé a vyrovnané dítě. Každá agresivita má základ v nejistotě a trestání této nejistoty způsobuje nejistotu ještě větší.

Někdy debata o tradičních versus pozitivních metodách může být frustrující, protože pochopení pozitivního upevňování vyžaduje přemýšlení a zdravý rozum. Bohužel existuje stále mnoho majitelů a trenérů psů, kteří cítí, že jejich schopnosti a odhodlání by mohly být zpochybňovány, kdyby jejich způsob jednání se psem mohl  být chybně vykládán ostatními, že oni nejsou „vůdci smečky“. Pro takové je diskuze ztracena a odsouzena k vyšumění v nic, protože bychom se snažili diskutovat o dvou naprosto rozdílných věcech. Ale i přesto  já a další pozitvní nadšenci budeme vynakládat úsilí, aby se výcvik psů pomocí pozitivního upevňování dostal do podvědomí stále více lidem.

A nakonec, kdyby si váš pes mohl vybrat, jak chce být učen, vybral by si pozitivní učení založené na odměnách, nebo dominantní trestající metodu?

Tento článek byl volně přeložen a hlavní myšlenky inspirovány od mé oblíbené Victorie Stilwell.